Kvalitní rešerše a několik zdrojů, to je základ novinařiny

Zkušená akademička Lenka Waschková Císařová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně odpověděla pro Seznam.cz na otázky, které by měly zajímat partnery ze služby Newsfeed, týkající se častých chyb – mimo jiné ve zdrojování článků, nebo rozdělení novinářských disciplín.

Nejprve zpravodajství. Můžete popsat, jaká jsou základní pravidla zprávy?

Zprostředkuje fakta a pokrývá je z různých úhlů pohledu. Čím komplexnější obraz události, tím lepší. Zpráva stojí v první řadě na důkladné rešerši, získávání informací a jejich následném ověřování. To by mělo vycházet z živých zdrojů, pokrývajících co nejširší názorové spektrum. Poté následuje důkladné zpracování.

Zpráva odpovídá na otázky: kdo, co, kdy, kde, jak a proč. Jejich pořadí není náhodné, odráží strukturu zprávy. Začínáme tím nejdůležitějším, což je málokdy třeba časový údaj. Stavba zprávy je takzvaná obrácená pyramida, tady že klíčová informace je vždy v titulku a prvním odstavci, pak následují citace zdrojů, na konci je background, což je kontext a souvislosti. Výkladní skříní zprávy je titulek. Musí vypíchnout to podstatné, přilákat čtenáře, ale zároveň neslibovat něco, co v textu není.

A jak se od zprávy liší publicistika?

Tím, že zprostředkuje názory a emoce. To ale neznamená, že může rezignovat na faktičnost. Naopak. Názorová publicistika, třeba komentář, staví na důkladné rešerši, získávání informací (v tomto případě klidně ze sekundárních zdrojů) a jejich ověřování. Z toho by měly vzejít propracované argumenty, které autoři jasně prezentují čtenářům a ze kterých vycházejí prezentované názory.

Publicistické texty typu story nebo reportáž mají volnější stavbu než zpráva, třeba v tom, že můžou být vystavěny chronologicky, mohou být taky emocionálnější, s méně formálním jazykem. I v publicistice ale platí klasický novinářský postup: rešerše, ověřování, zdrojování a nakonec důkladné zpracování.

Třetí disciplínou je magazín. Jaká je definice magazínového textu?

Ani magazínová žurnalistika nesnímá z novináře výše zmíněný postup (rešerše, ověřování, zdrojování, důkladné zpracování). To je standard. Je však odlišná jak výběrem témat. Ta jsou méně aktuální, mnohdy úplně nadčasová. Mohou být také více chytlavá témata nebo třeba vizuálně zajímavá. A magazínová žurnalistika se liší i volnější formou zpracování, může mít delší rozsah, rozvolněnou stavbu a beletrističtější jazyk.

Jaké jsou tady nejzásadnější rozdíly mezi zprávou, publicistikou a magazínem?

Hlavně ve výběru témat a žánru, z čehož pal vyplývá odlišná stavba, či jazyk. Důležitější je ale to, čím se neliší. A to je společné klíčový novinářský postup: rešerše, ověřování, zdrojování, důkladné zpracování.

Můžete vysvětlit, proč je jeden zdroj v textu málo?

Protože omezuje spektrum názorů. Už v rešerši novinář pracuje s celou řadou zdrojů, které ověřuje. Z rešerše pak vychází typy a jména možných „živých“ zdrojů, protože novinář by měl vždy pracovat především s nimi. Z důkladné rešerše navíc málokdy vyjde jeden zdroj.

Ale pozor, to, že jsou zdroje dva, neznamená, že je splněno. Omezený počet zdrojů krátí názorové spektrum, ochuzuje čtenáře o komplexnost informace a může prezentaci tématu vychylovat. Zdrojování by současně nemělo být mechanické: dva odstavce levice, dva odstavce pravice. Pokud se totiž dodrží všechny popsané kroky kvalitní novinářské práce, seznam možných živých zdrojů bude komplexní i bez této zdánlivé vyváženosti.

A co takhle si o tématu přečíst texty na jiných webech, udělat z toho kompilát a uvést weby zdroj informací?

Nikdy. Novinář neví, jak kvalitně jiné weby informaci zpracovaly a s jakým záměrem. Texty v jiných médiích a na jiných webech mohou být součástí rešerše, ale novinář si nevystačí pouze s nimi. Novinářská práce je postavená především na živých, primárních zdrojích, tedy lidech, kteří o tématu mají informace „z první ruky“.

Proč není přepsaná nebo rovnou přetištěná tisková zpráva v pořádku?

Tisková zpráva je, bez ohledu na jejího producenta, vždy nástrojem propagace, public relations. Má za úkol vzbudit pozitivní dojem o subjektu, který ji vydává a zabránit pokládání otázek. Má prezentovat informaci pouze tak, jak chce její autor. A práce novináře je ve všem výše popsaném v naprosté opozici: novinář si informace vybírá, třídí, rešeršuje, ověřuje, zdrojuje, ptá se především na fakta, která jiní chtějí zakrýt. Nelze tedy nikdy kopírovat tiskové zprávy do média. Lze s nimi pracovat v rámci rešerše, nicméně vždy s filtrem vědomí, že jde o propagační nástroj toho, kdo zprávu vydává.

Kdybychom to shrnuly: Jak vypadá kvalitní práce novináře?

Aby byla kvalitní, musí najít přiměřenou rovnováhu mezi aktuálností a propracovaností. Rychlost by však nikdy neměla stát v cestě standardnímu novinářskému postupu (rešerše, ověřování, zdrojování, důkladné zpracování). Novinář také vždy musí před začátkem zpracování tématu vědět, jaký žánr píše a proč, a dodržovat jeho náležitosti, aby i čtenář věděl, co čte nebo na co se dívá. I v malých redakcích je potřeba mít ideálně dvoje oči, tedy kolegy, editory a korektory, kteří posoudí výstup z nadhledu a vychytají případné chyby. Kromě tohoto standardu je také dobré nepodléhat rutině, a tedy nevolat stále stejným zdrojům třeba i v okamžiku, kdy o tématu vůbec nic nevědí. Důležité je také zůstat pokorný. Novinář není ani jediný arbitr pravdivosti informací, ani neomylný, a dokonce ani odborník na vše.