Někteří z nás doufali, že letošní rok bude trochu poklidnější. Že bychom si zasloužili po turbulentním období zase nějakou klidnější fázi nebo dokonce změny k lepšímu. Zdá se ale, že zatím doufáme marně. Možná se naopak začíná plnit předpověď z našeho listopadového čísla: děje se toho tolik, že se lidé začnou zase obracet k tradičním médiím. My rozhodně zůstáváme jejich velkými fanoušky – a proto jsme se rozhodli věnovat celý letošní rok seriálu o tom, jak vlastně taková klasická redakce funguje. Nahlédněte s námi pod pokličku žurnalistiky!
Newsletter Seznam se s médii provede začátečníky i pokročilé světem médií, sociálních sítí a žurnalistiky. Přihlaste se k odběru a dostávejte novinky jednou měsíčně do e-mailu.
Pokorná, Macinka a prezident. Příběh o tom, jak ministr zahraničí Petr Macinka v noci psal prezidentovi výhružné zprávy, ten se s tímto pokusem o vydírání obrátil na policii a následovaly demonstrace i hlasování o nedůvěře vládě, všichni známe. Nás na tom ale zajímá především moment, kdy ministr nevpustil na svou tiskovou konferenci novinářku Zdislavu Pokornou (která se soustavně věnuje kauzám Filipa Turka) s tím, že se dovnitř nevejde. Náhoda? Proti tomu se ohradilo deset šéfredaktorů výrazných českých médií a Macinka nakonec připustil, že do budoucna už selektovat novináře nebude. Výzva šéfredaktorů Ministerstvu zahraničí: Neomezujte novináře (Seznam Zprávy)
Končí veřejnoprávní média? Další z řad Motoristů sobě, tentokrát ministr kultury Oto Klempíř, mezitím dělá tak dramatické otočky ohledně České televize a Českého rozhlasu, že nestíháme přepisovat titulky. Původně ve své třídílné analýze bojoval za koncesionářské poplatky a veřejnoprávní média označoval za grál, potom navrhoval zrušit poplatky pro seniory a nyní to vypadá, že do konce letošního roku je s jejich současnou podobou konec úplně. Nahradit nezávislé financování měl podle Klempíře blíže neupřesněný skandinávský model, nakonec však objasnil, že inspiraci sbírá především u slovenské kolegyně Martiny Šimkovičové. Klempíř jednal se Šimkovičovou. Tématem bylo i financování veřejnoprávních médií (Deník)
Slovenská předloha. Tady je na místě navázat novinkou od slovenských sousedů. Ti veřejnoprávní televizi a rozhlas nejdříve převedli pod státní rozpočet a poté začala klasická trajektorie: vyhazovy, střídání ředitelů, rušení politických pořadů, vstřícný postoj k Ficově vládě a teď nově hromadné propouštění. Slovenské veřejnoprávní STVR bude hromadně propouštět. Zmizí poslední zbytky odporu (iRozhlas)
Ovčáček zvolen radním ČTK. Politické strany zvolily své kandidáty do Rady ČTK. Tahle zpráva by asi docela zapadla nebýt jednoho jména, které se mezi nimi objevilo: jde o legendárního Jiřího Ovčáčka. Nenechte se ale zmást: přestože Ovčáčka navrhlo ANO, jde o úplně nového člověka, který vášnivě obhajuje Ukrajinu, založil nadační fond pro uprchlíky a je fanouškem Petra Pavla. Je to pořád on, štít a meč (Respekt)
Vzpomínáte na falešné závěje na Kamčatce? Spory o hotelový pokoj Petra Pavla? Údajný kanibalismus v Epstein files? A přepadá vás pocit, že pravdu už dnes ve světě sítí, umělé inteligence a dezinformací asi nikdy nezjistíme? Přesně pro vás je tu náš nový seriál. Seriál o tom, že je tu přece jen jeden způsob, jak s informačním balastem bojovat – ano, naši pravidelní čtenáři už asi tuší, že máme na mysli tradiční žurnalistiku.
Nechceme ale sepisovat další teoretickou mediální příručku – namísto toho jsme vyzpovídali naše skutečné kolegy z redakce Seznam Zpráv, kteří se s vámi podělí o to, jak vypadá zákulisí zpravodajství a s jakými problémy se musí potýkat. Postupně se tak budete moci dočíst:
Ve zkratce, máme tolik témat, že jsme se rozhodli jim věnovat celý letošní rok. Dnes začneme jednou základní otázkou: kde se vlastně berou zprávy? A tady už předáme slovo naší kolegyni Daniele Krásenské, která tuto otázku řeší ve své práci každý den.
Danielo, mohla bys nejdřív shrnout, co v redakci děláš?
Jsem redaktorka domácí redakce Seznam Zpráv, věnuji se tedy tomu, co se děje v Česku. V rámci domácí redakce se ještě každý z nás soustředí na nějakou oblast, jako je politika nebo obrana, kde má svoje kontakty a může se dál rozvíjet – já se zaměřuji hlavně na zdravotnictví a sociální témata.
A teď k tématu – kde se podle tebe berou zprávy? Je to tak, že informace prostě existují, události se dějí a novinář je jen pokrývá? Nebo naopak přichází s tématy, která sám nastavuje? Jak se tyto dva přístupy liší?
Nejdřív k té první kategorii: to jsou události, které je potřeba pokrýt. Když se v redakci dozvíme například o střelbě v Chřibské, hned si rozdělíme úkoly: kdo pojede na místo, kdo bude obvolávat policii a hasiče, kdo bude zjišťovat další informace o vyjádření politiků. U těchto „krizovek“ je potřeba reagovat hodně rychle a zjišťovat informace od zdrojů, které jsou co nejblíž události. V takových situacích je informací mnoho, ale nemusí být vždy přesné – je tedy důležité být opatrný a pečlivě kontrolovat, co do veřejného prostoru pustíme.
Druhým typem zpráv jsou témata, se kterými přicházíme my sami. Jedním z hlavních úkolů novináře je totiž nejen pokrývat aktuální události, ale i vyhledávat, zjišťovat informace, snažit se dívat i na to, co se děje pod povrchem nebo v širším kontextu. Které otázky ještě nejsou zodpovězené? Je tu trend, který ještě není popsaný? Ta práce pak může vypadat různě. Občas začínáme jen s dílčím nápadem, který ověřujeme s pomocí různých statistik nebo odborníků. To stojí hodně času a úsilí – a samozřejmě z toho často nemusí nic být.
Co jsou nejčastější zdroje zpráv?
Co nejvíc baví tebe?
Nejraději mám kombinaci: kdybychom jen pokrývali krizové situace, to bychom se zbláznili (smích). Ráda se do něčeho ponořím na delší dobu, pokrývám a vysvětluji fenomény, které nejsou tak očividné. Tím, že nastolíme nějaké systémové téma, popíšeme ho a naznačíme řešení, v ideálním případě o něm zvedneme debatu, a můžeme tak i někomu pomoci.
V prosinci a v lednu jsem se věnovala třeba tématu nedobrovolných detencí, především psychiatrických pacientů. Samotnou mě překvapilo, jak je to rozšířená věc. Podařilo se nám dokonce popsat příběh paní, která se soudila kvůli nedobrovolné hospitalizaci v situaci, kdy na její údajnou psychickou nemoc upozornil bývalý přítel a zároveň doma měla čtyřměsíční miminko. Chci se tomu dál věnovat – už jen tím, že téma nastavujeme a kultivujeme debatu, přispíváme k většímu pochopení a můžeme péči dál zlepšovat, ačkoli to zní možná trochu naivně a utopisticky.
Když už informaci máte k dispozici, co s ní potom děláte dál?
Nejdřív musí projít informace ověřením: v novinařině platí základní poučka, že musíme mít zprávu ověřenou ze dvou nebo ideálně ze tří na sobě nezávislých zdrojů. Následně musím zvážit, jestli je úplná. Obrázek musí být kompletní a nesmí chybět pohled všech stran či názory více různých odborníků. Poskládám tedy příběh tak, aby v něm byla všechna vyjádření – a pak už přichází na řadu samotné psaní, kdy se snažím co nejsrozumitelněji vysvětlit dané téma.
A když je článek napsaný, můžete ho vydat?
To nejde tak rychle (smích). Text jde za editorem, který zkontroluje, jestli něco nechybí, jestli není zabarvený osobním názorem autora, jestli není třeba něco upravit. Od editora text putuje za korektorem, který jej zkontroluje po jazykové stránce, a potom často i za šéfeditorem. A potom teprve můžeme vydávat.
To je zároveň hodně velký rozdíl oproti influencerům nebo youtuberům, kteří nabízí shrnutí aktualit na sítích, a to třeba i zábavnou formou. Tam však není možnost zajistit tak velkou kontrolu informací, jako máme my ve velké redakci. Samozřejmě i nám někdy něco uteče, ale to nebezpečí se díky kontrolnímu kolečku minimalizuje.
Na závěr nám prozradíš, na čem teď pracuješ?
Nevím, jestli to už můžu zveřejnit (smích). Jde o tip, který jsme dostali od čtenáře. To se nestává moc často, ozval se nám ale na základě článků, v nichž jsme se podobným případům věnovali dříve: sleduji kauzu, kdy pojišťovna odmítla pacientce proplatit léčbu rakoviny ve vážném stádiu, přestože se celý tým lékařů shodl, že jde o jedinou možnou léčbu. Ptáme se tedy, co přesně se stalo a jak systém v takových případech funguje.
Děkuji za rozhovor! A příště se můžeme těšit na oceňovaného reportéra Lukáše Valáška, který bude mluvit o tom, jak se v médiích ověřuje pravdivost zpráv.
| Tip měsíce: Stejná událost různýma očima |
| Působivý pohled do mediální reality nabídl sociolog a ředitel STEM Martin Buchtík, když ve svém příspěvku sepsal krátký, ale výmluvný přehled toho, jak odlišně o kauze Macinkova vydírání referovala jednotlivá česká média. Není divu, že si občas nerozumíme s lidmi kolem sebe, když každému z nás algoritmy servírují úplně jiné zprávy. To ovšem samozřejmě není české specifikum – úplně stejný problém řeší třeba i v USA, kde fanoušci Trumpa vidí odlišný obsah než jeho odpůrci. Tak tedy tip na únor: buďme ostražití vůči algoritmům a chápaví vůči těm, se kterými nesouhlasíme. Obal prodává! A taky hodně utváří naše vidění světa (Martin Buchtík) |
Každý měsíc shrnujeme to nejpodstatnější, co se děje u nás v Seznam se s médii.
Než nám zase naplno odstartuje další rok plný neustálých novinek o Trumpovi, České televizi nebo umělé inteligenci, zrekapitulujme si trochu ten loňský. Čekají vás tedy slova roku 2025 i přehled nejzásadnějších loňských událostí v médiích, a pak následuje závěrečný – a snad ten nejdůležitější – díl našeho seriálu. O čem? Přece o tom, co pro dobré zprávy můžeme udělat my sami.
Blíží se konec roku a prosincový díl našeho seriálu Dobré zprávy má opravdu rekapitulační nádech: pokusíme se zhodnotit, jestli je náš svět dobrý, nebo špatný. Ano, je to trochu odvážné – jak jsme dopadli? Posuďte sami!
Pro náš newsletter nastávají zlaté časy – stejně jako Donald Trump, i nová vláda nám bude zřejmě poskytovat neustálý přísun materiálu k našim mediálním tématům. Když pomineme kauzy budoucích ministrů, které tu samozřejmě byly za každé vlády, stále tu máme postoj nové koalice k nezávislé žurnalistice, veřejnoprávním médiím a v neposlední řadě také k regulacím ohledně umělé inteligence. První várku tu máme už dnes. Přejeme podnětné čtení!
