28. 1. 2008

Sbíráme jen nízko visící ovoce

3. část

* To ale hovoříme o úplně jiné společnosti. Když sociologové hovoří o společnosti výkonnostní, která se proměnila ve společnost zážitkovou, tak tohle už je jen společnost zábavní…

Sleduji-li, jak funguje život lidí ve městech, tak se bojím, že svět ovládaný velkými megakorporacemi, v nichž je minimum prostoru pro kreativitu, se zábavní společnost stane úžasným únikem z reality nového všedního dne. Vždyť se podívejme na to, jak vypadají města v civilizovanějších zemích, než jsme my. To jsou jen betonové krabice. A když chcete vyjet do přírody a dostanete se na kraj té betonové kostky, tak dalších padesát kilometrů jedete kolem dalších, menších betonových krabic. Takhle to už vypadá i ve Vídni. Domnívám se, že v betonové civilizaci budou plazmové obrazovky představovat hlavní únikovou cestu z jednotvárného světa. Další únikem budou virtuální světy. Jako dnešní ženy v domácnosti unikají z jednotvárnosti k postavám seriálů a spoluprožívají jejich životy, protože jejich vlastní život jim neposkytuje dostatek zážitků. Podobně mnoho mladých lidí bude z podobných důvodů žít ve virtuálních světech. Život běžného civilizovaného světa jim už nebude poskytovat dostatek zážitků v porovnání s virtuálním světem.

* Jenže co to udělá s dušemi těchto lidí, když reálný život, i kdyby se mu intenzivně věnovali, jim nikdy neposkytne tolik zážitků jako ten umělý…

Bohužel je to tak, a nějak je to zřejmě změní. Vy jste asi nikdy nehrál pořádně počítačové hry…

* Ne, nehrál!

Já jsem je svého času hrál a občas si je zahraji i dneska. Míra reality v těchto hrách dosahuje stále vyšší a vyšší úrovně. To si ani nedokážete představit, jak některé hry jsou reálné. A ten zážitek, který při hře prožijete, se nedá srovnat s ničím, co můžete zažít v realitě. Jsem třicetiletý člověk a dokážu se od toho ještě trošku oprostit, ale představte si, že vám je deset let, máte rozvinutou fantazii a vaše schopnost rozlišovat mezi skutečným světem a virtuálním je nižší. To pak povede k tomu, že budete uspokojovat jen své základní potřeby: jíst, pít, chodit do školy, protože to rodiče chtějí, ale uspokojení budete hledat jinde. Jednou jsem sledoval partu asi osmi či desetiletých skautů, kteří jeli se svou družinou do přírody. Ti se po celou dobu jízdy bavili jen o počítačových hrách nebo celou dobu hráli nějakou virtuální hru, ale bez počítače. Jejich míra abstrakce je tak vysoká a jejich mozek šrotuje na tak vysoké obrátky, že ho už nejsou schopní uklidnit.

* Ti malí kluci už nebyli schopní prožívat jako zážitek reálnou přírodu, která je obklopovala, protože se jim zdála nudná?

Ano, a v tom vidím největší problém. Oni jsou zvyklí z počítačových her svůj mozek neustále dráždit. Jsou zvyklí na stálou vysokou dávku adrenalinu a endorfinu, na vzrušující vjemy. Proto hrají a jsou toho schopní i bez počítače. Říká se tomu Dračí doupě.

* Proč tedy opouštějí klubovnu?

Protože se nejsou ještě schopní prosadit proti autoritě svého náčelníka. Je prokázáno, že s každou novou generací roste velikost IQ, a to způsobují právě tyto technologie.

* Jenže tyto technologie je pak ovládají a oni se jim neumějí bránit… IQ sice stoupá, ale moc jim to nepomůže v obraně jejich ega, jsou snáze manipulovatelní…

Já bych neřekl, že jde o manipulaci, spíše vidím nebezpečí v závislosti na umělých podnětech.

* Ale to je to, o čem mluvím: To se dá přece využívat…

Nedovedu si představit, kdo by to využíval, ale problém závislosti je obrovský. Mladí lidé si už nedovedou představit život bez mobilního telefonu a různých komunikátorů a jsou zcela závislí na tom, že jim chodí SMS, MMS, že jim stále někde něco bliká, pípá, že někde něco zvoní. A když jim půl dne nedojde žádná zpráva, jsou z toho nervózní.

* Zároveň to ale vytváří pocit sounáležitosti k nějaké komunitě…

To asi ano, a to platí, i když hrajete počítačové hry, protože zážitek z těch her je pro tyto děti vyšší, než když já si hrál s klukama na vojáky, a to hráče spojuje.

* To má ale za následek, že když těmto dětem seberete počítač nebo mobilní telefon, tak to musejí nutně prožívat jako utrpení…

Ano, ale naštěstí je vědecky dokázáno, že vinou toho dochází u dětí k psychické, ale ne k fyzické závislosti. To znamená, když jim vezmou počítač na čtrnáct dnů, nenastanou v jejich těle k patologické změny.

* A do počítačových her se vaše firma nebude pouštět?

Ne, ne! Tenhle obor je zajímavý proto, že loajalita člověka k těmto produktům je velice silná, ale v tomto oboru jsou minimální ziskové marže. Ve srovnání s filmem, který dejme tomu natáčíte rok a půl a vyděláte na něm 200 nebo 300 milionů třeba za čtrnáct dní, je to ztrátový podnik. Vývoj hry trvá dva tři roky, je to tedy náročnější a dražší, a zisk je minimální. Mnoho počítačových her je prodělečných a tyto firmy často krachují, nebo jsou kupovány megafirmami.

* Nebojíte se, že i vy jednou budete muset patřit k nějaké nadnárodní megafirmě?

Zatím se nám daří existovat jako nezávislá firma. Nic nenaznačuje, že by se to mělo změnit.

* Vzpomínáte, že jste v dětství chtěl být vynálezcem. Vynalezl jste něco?

Vynalezl jsem nekonečné množství věcí. Pomaloval jsem tím stohy papírů. Vyhazoval jsem je, ale mému tátovi se jich podařilo spousty zachránit. Nejplodnější období jsem měl mezi desátým a patnáctým rokem. To jsem stále seděl před rýsovacím prknem a něco jsem vytvářel.

* Pamatujete si na něco, co jste skutečně vymyslel?

Vymyslel jsem předchůdce herní konzoly, pokusil jsem se to i patentovat, ale nevyšlo to. Pak jsem vymyslel předchůdce notebooku a ledoborec. Vyšel jsem z ideje, že led plave na vodě a že je trochu protismyslné, když dnešní ledoborce plavou a svou vahou led stlačují pod sebe. Můj ledoborec byla ponorka, která pracovala opačně. Měla na hřbetu břit a led rozřezávala.

* A jak jste se dostal k vyhledávači?

To byla náhoda. Hrál jsem si s technologiemi, až jsem se stal tím, čím jsem se nikdy nechtěl stát: podnikatelem a šéfem velké firmy. Ale budiž, zase to není nic nepříjemného.

* Kdy jste se stal z vynálezce podnikatelem? Existuje nějaký takový konkrétní moment?

Existuje. Když mi přišla první faktura, kterou jsem musel zaplatit, a to bylo asi v roce 1998. Musel jsem vydělat na server a začal jsem na něj umísťovat reklamu. Vlastně to bylo tak, že místo abych já řídil události, tak ty události řídily mě.